Kontakt

Obecní úřad Samotišky
Vybíralova 8
779 00 Samotišky

tel.: 585 383 245
e-mail: obec@samotisky.cz

IČ: 48769967
DIČ:CZ48769967
od 1.2.2016 je obec plátcem DPH

Informace občanům

Souhlas se zpracováním osobních údajů
 pro účely vítání občánků
vítání občánků

 pro účely blahopřání jubilantům
blahopřání jubilantům

Místní poplatky 2017
více o místních poplatcích

Svozový kalendář



Novinky emailem

Možnost automatického rozesílání aktualit do Vašeho emailu

Naše významné osobnosti

Otto František Babler
Otto František Babler
* 26.1.1901
† 24.2.1984
Zenice
více informací
Jiří Stejskal<
Jiří Stejskal
* 21.11.1948
† 22.11.1988
Samotišky
více informací
Stanislav Zatloukal
Stanislav Zatloukal
* 6.10.1936
Samotišky
více informací
Bedřich Konig, MUDr.
Bedřich Konig, MUDr.
* 6.7.1924
† 22.10.1983
Samotišky
více informací
Bohuslav Smejkal
Bohuslav Smejkal
* 11.5.1924
† 30.7.2015
Holice u Olomouce
více informací
ThDr. Hroznata Psota
ThDr. Hroznata Psota
* 6.7.1924
† 22.10.1983
Samotišky
více informací


Ing. Josef Coufal
Ing. Josef Coufal
* 9.3.1911
† 10.1.1973
Holice u Olomouce
více informací
Stanislav Látal
Stanislav Látal
* 7.5.1919
† 4.8.1994
Samotišky
více informací

Otto František Babler

(* 26. 1. 1901 - † 24. 2. 1984)

Na Hanou, do Olomouce přišel Babler v roce 1915 z bosenské Zenice, kde se narodil manželům Ottovi a Jindřišce , rozené Jandové. Otec byl účetním v tamních hnědouhelných dolech, ale krátce po narození dítěte zemřel. V mnohnárodní Bosně, a zvláště v Sarajevu, kde chlapec poslední léta studoval se lehce naučil několik řečem: vedle češtiny, němčině a srbochorvatštině. Jakmila vypukla I. světová válka, stěhovala se vdova se 14 letým chlapcem, setrou a švagrem do Letochovými do Olomouce. Během závěrečného studia na olomoucké německé reálce se Otto naučil dalším jazykům: francouzštině, angličtině, polštině, italštině; po maturitě se proto rozhodl pro svobodné pololání literárního překladatele. Pro své překlady získal publicitu v olomouckém, ale tako mimoolomouckém tisku. Žil plně ve středu olomouckého kulturního a spolkového dění, využíval literárního bohatství olomoucké Studijní knihovny.

V roce 1923 vydal svou první knížku Písničky polské básnířky Marje Konopnické. O tři roky později se stal vydavatelem vlastní knihomilské edice Hlasy; do jednotlivých svazků zařazoval své překlady; do roku 1948 vydal celkem 48 svazků jmenované edice.

V roce 1928 po svatbě s Marií Mejsnerovou z Dvora Králově bydleli manželé v Samotiškách č. 136, později na Sv. Kopečku č. 73. Po narození syna Oty v roce 1930 uvažovali o stavbě vlastního domu. Záměr, dík houževnosti paní se uskutečnil, a v roce 1933 se stěhovali do novostavbě na hranici tří katastrů: Droždína, Samotišek a Sv. Kopečky, při vstupu do údolí vedoucího k tzv. svaté studánce.

Bablerovou zásluhou se stalo jméno Samotišek známé v literárním světě. Ze svatopkopecké pošty mu byly doručována rozsáhlá korespondence z evropských i zámořských zemí, od tvůrčích literátů, vědců i nakladatelů. V docházejících zahraničních časopisech nacházel ukázky tvorby básníků jiných národů. jeho drobné překlady jdou do několika tisíců. Z těch rozsáhlých, vydaných knižně třeba jmenovat díla Shakespearova, Claudelova, Dantova, Andricova, Eliotova, starofrancouzské eposy aj. Úplný soupis Bablerovy tvůřčí práce se dosud nepodařilo pořídit. Do němčiny překládal a v cizíině publikoval poezii našich básníků, především ve švýcarském periodiku Dit Tat a v několika antologiích vydaných v Německu. Za tuto práci mu vzdali dík mnozí naši básníci, v roce 1949 získal Václavkovu literární cenu města Olomouce, v roce 1967 literární cenu Svazu čs. spisovatelů a rok poté literární a kulturní cenu olomoucké ONV.

O. F. Babler patřil k zaníceným milovníkům přírody; denně vycházel do blízkého okolí na procházky, o víkendech na Zábřežsko, Bouzovsko, do Jeseníků a Beskyd. Časté byly také jeho cesty na koncerty hudbních těles do Olomouce. Starší obyvatelé naší obce rádi vzpomínají na rozhovory s ním, plné zájmu o jejich radosti a bolesti.

Jiří Stejskal

(* 21.11. 1948 - † 22.11. 1988)

Prvorozený Jiří vyrůstal v rodině se svými dvěma sestrami v Samotiškách č.p. 207, dnes Toveřská ulice. Na jeho kreslířské záliby vzpomínají učitelé i spolužáci na základní škole v Samotiškách i na devítileté škole na Sv. Kopečku. S úsměvem ho nazávali druhým "Picassem". Velká vliv na jeho umělecký růst měli jeho uherskohradišští profesoři Karel Hofman a František Nikl, ale také ovzduší života hýřivé barevnosti movarského Slovácka. Svými pracemi se představil na prvé samostatné výstavě v roce 1969 ve vysokoškolském klubu UP v Olomouc, o rok předtím na společné výstavě svých vrstevníků v Teplicích v Čechách. Stykem s přáteli - výtvarníky, s divadelními umělci a při studijních cestách do Bulharska, Rumunska, Jugoslávie, východního Německa, Polska a především do Španělska se nejen inspiroval novými náměty, ale také znásobil barevnost svých obrazů. Výsledkem jeho tvůrčího neklidu byl od roku 1976 vznik velkého počtu kreseb, obrazů, portrétních a figurálních kompozic, ale i značný počet samostatných a kolektivních výstav. V letech 1977 - 88 představil svou tvorbu na 19 samostatných výstavách V Olomouci, v Praze, na Slovensku, ve Vídni, a v Dubrovníku a na 30 kolektivních výstavách doma i v zahraničí. Jména jeho přátel - výtvarníků, spoluvystavovatelů jsou uvedena v katelozích společných výstav v roce 1980, 1986 a 1987.

V roce 1979 byl odměněn na mezinárodní výstavě v polských Katovicích cenou za portréty dětí. Byla mu také svěřena výzdoba interiérů Sazky v Praze a Kulturního domu ve Valašském Meziříčí. Jeho obrazy jsou nejen ve sbírkách českých a slovenských galerií, ale především ve sbírkách soukromých.

Stanislav Zatloukal

(* 6. 10. 1936)

Vyučil se zedníkem, učňovskou školu v Prostějově ukončil v roce 1953. Pracoval čtyři roky na umístěnku v Ostravě u podniku Bytostav, od roku 1959 byl už natvralo zaměstnán v Olomouci u národního podniku Pozemní stavby, odtud v roce 1996 odešel do důchodu. Po dobu více jak čtyřicetileté práce na stavbách zvládal dokonale zednické řemeslo, zažil rozsáhlo inovace v organizaci práce i ve stavebních technologiích, byl přímým účastníkem a spolutvůrcem výstavby sídlištních komplexů. Již v dobách učňovských let zajímaly ho obrazové časopiy s reprodukcemi uměleckých děl, užitného umění, s fotografiemi herců, staveb, krajin. Byl jimi fascinován natolik, že v letech 1952 a 1953 jako učeň pokoušel se některé z nich kopírovat, obkreslit, namalovat. Zprvu vodovými barvami - akvarelem, později technickou olejomalby.

O vánocích roku 1953 dostal od své maminky olejové barvy, které si tak oblíbil, že technice olejové malby zůstal věren až doposud. Je zajímavé, jak se v mladších letech prolnulo umění zenidkého řemesla se zájmovou činností i v materiálech. Své výtvory, představy, zhmotňuje a vytváří sádrové plastiky, reliéfy. Jsou to samostatná dílka, ale jejich tvorbu nelze oddělit o tvůrčí řemeslné práce na úpravách objektů, staveb, v řešení detailů v omítkách, od jeho estetického náhladu na veškerou práci. Období prací se sádrovými skulpturami bylo krátké a bylo jen souběhem s jeho obrazovou tvorbou.

Lze vysledova neustálý zájem o nové, stálou zvídavost, přesvědčování o zvládnutí věci: má zájem o pohlednice, barevné reprodukce, které kopíruje, zvětšuje, přenáší na plátno, ověřuje si linární i barevnou přesnost, vystižení celku. Pracuje dle předlohy, která je mu vzorem, mění však její velikost, rukopis, vytváří nové dílo dle vlastních přžedstav s respektováním tématu původního autora. Ta se na plátnech i sololitových deskách objevují olejomalby krajin našich i téměř exotických, kopie figurálních námětů, zátiší, portrétů. Zvláště velká soubor tvoří portréty význačných osobností výtvarně realizovaný na břidlicových deskách různých tvarů. Z časopisů, knih a publikací zde zcela věrn přenesl portréty Karla Gotta, Waldemara matušky, Miloše Kopeckého, Heleny Vondřáčkové, Jiřího Sováka, Jana Wericha, Jiřiny Bohdalové, z cizích tvář Diany, Armstronga a mnoha dalších.

Pro nás je zajímavé téma Samotišek. Je to řada krajinářských obrazů, převážně celkové pohledy na obec, často z toveřské strany. Tvoří výtvarné dokumenty, tkerými kompozici obrazu i barevně zachycuje Samotišky, někdy téměř panoramaticky. Základem obrazu jsou široká hanácká pole, někdy i s námětem zemědělských prací. Nezabývá se detailem, zachycuje obec jako celek, rozprostírající se na posledních svazích N9zkého Jeseníku, barevnost strání Samotišek, bělostné fasády a ostré štíty domů, tvary střech. Vytváří pohled na Samotišky, často s dominantou chrámu na Svatém Kopečku. Maluje obec, jejíž domy se vyšplhaly po svazích až k lesům na horizontu. Několikrát maluje toveřskou silnici, vjezd do obce s pohledem na stodoly, nebo okrajovou zástavbou domů.

Soubor obrazů Samotišek opravňuje k tomu, aby tvorba Stanislava Zatloukala, výtvarníka - amatéra, byla pojímána jako součást kulturní historie Samotišek.

MUDr. Bedřich König, Csc.

(* 6. 7. 1924 v Samotiškách - † 22. 10 1983)

Byl druhým dítětem Marie a Vincence Königa. Obecnou školu navštěvoval Bedřich v Droždíně a poté reálné gymnázium v Olomouc. Měsíc před maturitou v roce 1943 byl totálně nasazen, jako mnozí mladí lidé v železárnách Kosmos v Olomouc, kde pracoval jako pomocný ruční slévač. V září 1945 se zapsal na lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, a po zřízení lékařské fakulty v Olomouci pokračoval ve studiu v blízkosti domova. Promoval 28. června 1951 a v témže roce se oženil se Svatavou Zedníkovou z Droždína. Již jako studenta-medika si ho vyhlédl ze pomocného asistenta přednosta katedry histologie a embryologie prof. MUDr. Jan Hromada, DrSc., který se mu stal otcovským přítelem i po ukončení studií. 15. března 1953 přešel König na oční kliniku lékařské fakulty UP v Olomouci, kde pracoval jako sekundář a později jako odborný asistent pod vedením znamenitého oftalmologa univerzitního profesora Václava Vejdovského plných 14 let. Intenzívně se věnoval nejen klinické praxi a operacím, ale i vědecké publikační činnosti. V červenci 1965 získal hodnot kandidáta lékařských věd. V září 1967 se stal přednostou očního oddělení nemocnice s poliklinikou v Kyjově, po půl roce však přešel do nemocnice v Kroměříži jako primář tamního očního oddělení. V témže roce úspěšně obhájil svou habilitační práci pojednávající o histologii keratokonu a byl jmenován docentem, který externě přednášel na olomoucké lékařské fakulty. Psal do odborných časopisů a spolupracoval na několika výzkumných pracích ve svém oboru. V den, kdy byl stižen srdečním infarktem, operoval po celý den několik pacientů. Nečekaně zemřel 22.října 1983; jeho pozůstatky odpočívají na kroměřížském městském hřbitově.

Bohuslav Smejkal

(*11. 5. 1924 v Holici u Olomouce - † 30.7.2015)

Prvorozený syn Marie a Františky Smejkalových rodáků ze Samotišek. V obci žije od roku 1933. Mateřskou a část národní školy navštěvoval v Holici. Národní školu dokončil v Samotiškách. Po osmiletém studiu na Slovanském gymnáziu v Olomouci byl v roce 1943 nasazen jako mnozí na nucené práce. Po osvobození Československa, na radu svého otcovského přítele O.F. Bablera se rozhodl pro povolání knihovníka; vzdělání k tomu získal v Kroměříži a na filozofické fakultě KU v Praze. Čtyři roky působil v knihovně Obchodní a živnostenské komory, 35 let ve Státní vědecké knihovně v Olomouci a jedenáct let v knihovně Olomouckého arcibiskupství. Poznání těchto rozsáhlých a významných knihovních fondů značně přispělo k jeho encyklopedických vědomostem. Ve Vědecké knihovně poznal přemnoho vědeckých kulturních pracovníků; s několika ho pojilo celoživotní přátelství. Záhy vstoupil mezi členy Spolku českých bibliofilů a určitý čas také spoluredigoval spolkové Zprávy. Podílí se i na činnosti Klubu přátel výtvarného umění a Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouc. Od roku 1997 je kurátorem několika výstav díla moravského rodáka, žijícího ve Francii a Španělsku, akademického malíře A. M. Machourka. Od svých 16 let, kdy publikovalsvé prvotiny v olomouckém Načinci, psal a píše do mnoha regionálních celostátních periodik a sborníků, takže jeho bibliografie čítá několik set položek, mezi nimi desítku samostatných publikací.

Mnozí ho znají také jak zasvěceného průvodce památkami Olomouce a Svatého Kopečka. Samotiškách věnoval větší počet historicko-vlastivědných pojednání, uveřejněných v jedenácti ročenkách „Občanům Samotišek – květen“. Stručnou historii Samotišek vypsal v samostatné drobné publikaci. S dějinami obce se seznámil z archívních pramenů, z literatury, i z obecní kroniky; sám ji píše od roku 1993. Při hodových slavnostech se podílí s dalšími občany ve zdejším Klubu na výstavách výtvarných děl a výstavách místní lidové tvořivosti. Hostem bývá také mezi občany Senior klubu. Dá se říci, že jeho zájem se soustřeďuje především na pamětihodnosti Olomouc, Svatého Kopečka, Kroměříže, Samotišek a Holice. Jeho práce v knihovnictví byla několikrát oceněna čestnými uznáními rady Severomoravského KNV, Spolek českých bibliofilů ho jmenoval v roce 1989 svým čestným členem a město Olomouc ocenilo jeho kulturně-osvětovou práci Cenou města za rok 1998.

Ing. Coufal Josef

Absolvent Vysoké školy technické v Brně a Vojenské akademie v Hranicích sloužil před válkou jako aktivní důstojník. Po rozpadu Československa v roce 1939 odešel začátkem prosince téhož roku ilegálně do zahraničí. Přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii se dostal do Francie, kde 14. ledna 1940 nastoupil činnou vojenskou službu u čs. armády v Agde. K 1. březnu převzal v hodnosti nadporučíka velení nad 1. ženijní rotou a od poloviny toho měsíce působil ve výcvikovém ženijním středisku v Avignonu. V červnu se zúčastnil polního tažení ve Francii a po evakuaci čs. jednotek do Británie byl přeložen k velitelské záloze. V říjnu 1940 povýšen do hodnosti kapitána. Začátkem roku 1943 požádal o přeložení k jednotkám Bojující Francie a koncem dubna nastoupil službu u francouzské armády. Po krátkém výcviku opustil Británii a odjel do Afriky. Zde postupně působil jako ženijní důstojník s hodností kapitána v různých zemích pod francouzskou správou a koncem roku 1944 odjel na bojiště do Evropy. V rámci 71. koloniálního ženijního praporu se následně zúčastnil bojů ve Francii a Německu, během kterých utrpěl těžké zranění. Po vyléčení byl propuštěn z francouzské armády a repatriován do vlasti. Ke službě v čs. armádě se vrátil v srpnu 1945. Do roku 1948 sloužil u různých ženijních jednotek, dosáhl hodnosti podplukovníka a stal se nositelem Francouzského válečného kříže se stříbrnou hvězdou, Čs. válečného kříže 1939 a dalších vyznamenání. Po „Vítězném únoru 1948“ odeslán na dovolenou s čekaným a k 1. prosinci 1948 přeložen do zálohy. Následující rok zadržen Státní bezpečností a vězněn u Krajského soudu v Bratislavě. Zemřel v roce 1973.